Jdi na obsah Jdi na menu

Historie obce Hrádek od Václava Zíbara, strana 101-110

12. 1. 2014

 

  1. Pohled od starého mostu proti proudu řeky. R.1965.

  2. Stromořadí za "Vovčínem". R.1965.

  3. Sněhu bylo v minulosti dost. Zahrada p.Saxla.R.1941.

  4. Železobetonová lávka přes řeku. R.1965.

  5. Úprava cesty ke Zbynicům. V pozadí Nový dvůr. R.1965.

  6. Na pole. V pozadí Svatobor. R.1930.

  7. Na brigádě pod Hájem. Druhá zlevo moje matka Antonie Zíbarová, čp.33. R.1958.

  8. 28.říjen 1937.

  9. Obchvalný kanál ze západní strany. V pozadí vlevo prodejna tabáku, vpravo pomník padlým. R.1940.

  10. Můstek přes silnici k Sušici. Vlevo část domu "U Mejtnejch", vpravo dům "U Kubátů", v pozadí pastuška. R.1938.

 

 

  1. rážení stromů u silnice "K sejpkám" (jasany a jilmy). R.1960.

  2. Porážení stromů mezi řekou a odtokovou strouhou z panského rybníka. V pozadí chalupa čp.34. R.1955.

  3. dtto.

  4. Porážení stromů k sejpkám. R.1960.

  5. Porážení stromů mezi řekou a strouhou z panského rybníka, v pozadí dům Frant. Pravdy. R.1955.

  6. dtto.

  7. Raci v kalném potoce. R.1955.

  8. Sochy sv. Václava a sv. Prokopa insatlované v kapličce v zámec­ké zahradě, které byly přeneseny z kostela ve Velharticích důchodním p. Prokopem. R. 1970.

  9. Moje manželka Milada Zíbarová v hovoru s akademickým sochařem a řezbařem Josefem Kotyzou z Prahy, který provedl kristovo tělo na kříži na novém hřbitově na Zdouni. R.1970.

  10. Erb Vyntířů z Vlčkovic. Kresba r. 1890.

  11. Bašta s ještě zastřešeným sklepem,(lochem) z části vytesaným ve skále, původně používaný k uložení pivních súdů. Kresba K.Liebscher. R.1900.

  12. Trpaslík v zahradě domu p.Huberta. R.1940.

  13. Bašta nad chalupou čp.33. R.1970.

  14. Pohled na dům "U Filipů". R.1970.

  15. Pokojná idila na zámeckém rybníku. Na lodca důchodního Prokopa ze zámku rodina R.1935.

  16. Přistání balonu vypuštěného z Německa v místech "V píchadlích" dne 16.6.1929.

  17. Svěcení nového zvonu v r. 1936 pro zámeckou věž v Hrádku.

  18. Pasení dobytka nad Vohybem "U lomu" Karel Zíbar. R.1950.

  19. Micnnův letohrádek, který patřil též hrabatům Des Fours, nyní je v objektu museum Ant. Dvořáka. Ulice Ke Karlovu v Praze. R.1975.

  20. Pohled na část Nového dvora, v pozadí Svatobor. R.1960.

  21. Zahájení:sportovní slavnosti (běh kolem Hrádku) v "Placu". R.1937.

  22. Zřícenina hradu Kašovice. R.1960.

  23. dtto.

  24. Bílý topol v zelinářské zahradě. R.1925.

  25. Vyvrácený bílý topol při velké vichřici. Byl v té době nejmohutnějsí strom v Hrádku. Vlevo dole Jan Kadlec. R.1929.

  26. dtto.

  27. Ozdobná gotická dveře z 15.stol. ve starém zámku. Byly vyměněny koncem minulého stol. R.1860.

  28. Tvrz va Svojšicích. Kresba z r. 1880.

  29. dtto.

  30. Krávy velkostatku na pastvě. R.1939.

  31. Kostel na Zdouni.

  32. Akademický malíř Simek z Klatov při malování Zdouně. Nový hřbitov ještě není postaven. R.1933.

  33. Pout na Zdouni. V popředí stojící panáky žita. R.1950.

  34. Kostel na Zdouni. Kresba r. 1880.

  35. Sečení žita u Zdouně. Karel a Cecilie Zíbarovi. R.1960.

  36. Oprava kostela na Zdouni. R.1942.

  37. Dutý strom u silnice v Kašovicích. R.1964.

  38. Přírodní strouha do zámeckého rybníka se starými vrbami. R.1940.

  39. Majitelé panství Velhartic. Fotokopie z r. 1960.

  40. Pohled směrem na Hotín. R.1960.

  41. Borovice v Černém lese. V tu dobu se ještě dobývaly pařezy.

R.1960.

 

 

 

  1. Začátek cesty na Vodolenku. R.1940.

  2. Kašovice, zřícenina hradu. Stromy kolem hradu jeste no jsou. Kresba K.Liebscher 1330.

  3. Skleník v zámecká zahradě (zelinářské) v původní podoba. R.

1932.

  1. Pomník padlým v 1.svět.válce. Po roce 1970 byl pomník přemísěen vedle prodejny potravin u nádraží. R.I935.

  2. dtto.

283 Provádění rýhy k položení potrubí pro vodovod. Sáběr s "placu" u panské pily.

  1. dtto.R.1970.

  2. Bagrování řečiště Pstružné. R.1955.

  3. dtto.

  4. Pohled na Hrádek od hájovny Poustky. R.1935.

  5. Likvidace starého kamenného mostu. V pozadí nový železobet.

most. R.1957.

289 dtto.

290 dtto.

 

Národní garda

Tak jako i v jiných místech v Čechách, byla v Hrádku zřízena národní garda. K jejímu zřízení přispěl i sám baron Sturmfeder a achotně dovolil, aby ředitel panství Stáger směl velet v hodnosti hejtmana a kancelářský Kořenský v hodnosti poručíka. Za nadporučíka si vyvolili mlynáře Anderleho. Frant. Pravda byl ustanoven polním kaplanem. Ke gardě přistupovali mladí, staří, svobodní i ženatí. Objednali si režné plátěné haleny jako součást stejnokroje, opatřovali si zbraně ovšem nejrozmanitějšího druhu a pilně s ní cvičili. Každou neděli odpoledne zabubnoval tambor, aby se garda sešla. Zabubnoval na týž buben, kterým ještě nedávno svolával dráb k robote. Prováděli pochody, podnikali výlety, přispívali k všelijakému oslavování a Pravdovi v neděli a ve svátek přisluhoval při mši svaté dva gardistá.

V této době se baron ženil potřetí v domácí kapli a gardiská před zámkem mu dělali špalír, pak svatebčany doprovodili s hudbou do Velhartic, kde před hradem se na louce rozložili táborem.

Jedli, pili.-a tancovali, všichni byli rozjaření, vsak to taká' vrchnost platila.

Méně štastně však přestáli jinou zkoušku. Byli vyzváni, aby táhli na pomoc Praze proti Windischgretzovi. Pozdě večer přibyl do Hrádku posel a oznamoval, že se.pro ně v noci zastaví větší útvar gardistů sebraných po Šumavě, jež prý vede nějaký bývalý důstojník jménem Ábele. Ve vsi nastal poplach, buben rachotil a tambor vyvolával, aby všichni byli připraveni, vzali si na cestu munici a proviant a propojili se k národnímu vojsku, až tudy potáhne. Vskutku přitáhlo, ale bylo ho málo a v Hrádku se valně nerozmncžilo. Milí gardisté doma nebyli, utekli a poschovali se. Ženy jim při tom pomáhaly. Zaběhli do lesa, ukryli se na půdě a jeden prý byl až na střeše za komínem. Jen několik odvážlivců se přidalo k ostatním cizím gardistům a ubíralo se ku Praze směrem na Rábí. Zde jich

 

bylo již méně a než dorazili do Horažďovic, z hrádeckých již

mezi nimi nikdo nebyl. Ztratili se v polích a i ostatní se rozprchli, dříve než se přiblížili ku Praze.

Naši gardisté se domů vraceli po jednom, tajně. Druhý den večer následovala neděle a garda byla zase pohromadě. Přede mší svátou vyzvala Pravdu, aby se pomodlil za vítězství národní armády u Prahy nad Windischgretzem. Dva gardisté mu opět ministrovali. Tak chtěli účastenství v boji nahradit modlitbou, což jistě býlo lehčí. Pravda nic neohlásil, jen naznačil, že se pomodlí a asi dobře učinil, mohl gardu strhnout do vyšetřování.

Na vojáky si pak hráli dále, až se to přežilo a zastavilo. Bývalí gardisté své plátěné haleny nosili, až je dotrhali.

Také národní stráž sušická táhla v měsíci červnu 1848 na pomoc íPcaze, přitáhla však jen do Blatné. Měli pak z toho velké vyšetřování.

 

Erby

Podnět k zavedení erbovních znaků dala válečná korouhev, která byla praktickou pomůckou pro orientaci bojovníků ve válečné vřavě a pro vedení bojovných operací. Počátek rytířské éry přeneslo se rodové znamení na štít. Erbovní znak, který se skvěl na štítu středověkého rytíře, měl především ryze praktický význam- pomáhat rozlišovat mezi rodovou příslušností těžkooděnců, zakrytých od hlavy až k patě do brnění, rozeznávat přátele od nepřátel a byl tedy především poznávacím znamením. Proto byly erby i výrazně barevné. Rytířský erbovní znak se dědil z otce na syna a dále po celé generaci Jejich původní účel byl rozšířen, když se příslušníci šlechty nechafLi heroldy při slavnostních příležitostech ohlašovat tím, že před himi nesli jejich erb. K užívání i charakteristice erbů byla stanovena přísná pravidla, podle kterých se navrhovaly a nosily. Každý z nich byl barevně věrně zaznamenán v erbovních deskách s tím, že bylo přesně uvedeno, který šlechtic jej má právo nosit a kdo jej má právo dědit. S rozpadem feudalismu a ztrátou politické moci šlechty ztratily erby na lesku a významu.

Chtěl bych se aspoň zmínit o erbu rodu Desfoursů v Montu a Athienville. Rod si přinesl z Francie jednodušší erb, než jaký uží­val po roce 1629. Původně byla v modrém poli nad zlatou hvězdou červená, zlatě lemovaná krokev, na níž seděly dvě zlaté gryfí nohy, klenotem byla zlatá gryfí hlava. Roku 1629 byl však Desfoursům přiznán říšský panský stav a jejich erb byl polepšen za služby v tehdejší válce přidáním horní zlaté poloviny štítu (zobrazenou v praxi někdy jen jako hlava štítu) s černým říšským orlem. Při získání říšského hraběcího stavu, ani při udělení českého inkolátu roku 1636 nebyl znak změněn, zato roku 1674 byly přidány další čtyři klenoty, při čemž původní zůstaly uprostřed; po jejich stranách byly: na dvou přílbách tři praporce (zlatý s říšským orlem, modrý a červený), na krajních dvou přílbách byly obrněné ruce, jedna držící pistoli a druhá meč. štítonoši se stali dva zlatí ko­runovaní lvi mávající meči. Roku 1798 pak v důsledku sňatku s hraběnkou z Walderode bylo Desfoursfim dovoleno užívat jméno Desfours - Walderode.

 

Dssfoursové zabloudili do Čech až z Lotrinska koncem 16.stol. kdy se jeden z nich stal vyslancem a radou císaře Rudolfa II. Když roku 1625 Albrecht z Valdštejna stavěl do pole císařskou armádu, svěřil jeden pluk Mikuláši Desfoursovi. Už roku 1623 odměnil Valdštejn Desfoursa za jeho věrná služby tím, že mu postoupil jako léno panství Rohozec s Malou Skálou a devětadvaceti vesnicemi. Tak byly položeny hmotné základy k existenci česká větve rodu Desfoursů, která se kromě toho přiživila na císařských konfiskacích po bělohorské bitvě. Pak přišel rok 1634 a vídeňský dvůr se zabýval otázkou, jak zbavit Albrechta z Valdštejna, podezřelého ze zrady, velení císařské armády a přivést ho k poslušnosti.

Valdštejn do posledního okamžiku doufal, že důstojníci, kterým většinou dopomohl k vysokým hodnostem a k majetku, budou stát na jeho straně proti císaři, avšak kr.utě se zklamal. Jakmile ztrati císařskou přízeň, jeden po druhém přecházeli generálové a plukovníci na císařskou stranu a nakonec připravili svému genaralisimovi spiknutí, které vyvrcholilo jeho zavražděním. Mezi přeběhiíky by i Mikuláš Desfours, který za zradu svého velitale sklidli bohato odměnu. Byl jmenován císařským podmaršálkem, celá jene rodina byla povýšena do hraběcího stavu. Stal se členem dvorská válečné rady a statky, které měl od Valdštejna zapůjčeny pouze jako léno mu císař daroval. Roku 1636 byl hrabě Mikuláš Desfours přijat mezi českou šlechtu.

 

Páni z Hradca nosili ve znaku růži jako všichni Vítkovci, na rozdíl od ostatních však zlatou v modrám poli. Koncem 14.stol. došlo k zajímavé věci: páni z Hradce si nechali růži v klenotu, kdežto štít si rozdělili zlatě a červeně. Na přelomu století už měli čtvrcený štít, v jehož l.poli byla stará růže, 2.pole bylo rozděleno zlatě a červeně, ve 3 poli byla kotva a ve 4 poli písmeno M. Poslední páni z Hradce si pak rozhojnili svůj znaic ta jak je vidět na obrázku, přičemž se starý rodový erb dostal na srdeční štítek. Původní zlatou růži vidíte ve znaku města, podle nějž se tento rod psal, Jindřichova Hradce.

 

 

Rod 0jířů z Čejkov

r.1377-1402

Erb vladyckáho čejkovskéno rodu Ojířů z Čejkov mši na stříbrň štítě čtyři příčné pruhy modré a nad helmem pět pšcrosícn per polovičním kolem přepažených.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pouť na Zdouni

Jako děti jsme se na ni dlouho těšili. Před poutí jezdívali pravidelně do Hrádku dvě rodiny z Klatov a to Vávrů a Hájků s řetízkovým kolotočem a s kolotočem s koňíčkama. Kolotoč se jestě tenkrát točily lidskou silou. To bylo něco pro nás kluky, když- jsme za točení kolotoče se pak mohli svézt zdarma. Nedílnýn doplňkem kolotoče byly houpačky a střelnice a vše doprovázela hudba z velkého flašinetu. Je samozřejmé, že v době našeho mládí byl na tomto místě za řekou větší prostor - před Kováříčkojc, aby se tam vešly vyjmenované atrakce.

Před poutí byly všechny chalupy nabíleny jako klícky. Kolem chalup bylo uklizeno a čisto. Dopoledne o pouti hned od rána již pospíchaly první hloučky obyvatelů. Po cestě ke Zdouni postávali žebráci, stará Ferusová hrála na flašinet. Celé návrší kolem Zdouně bylo plná krasiářských bud, kde se dostalo koupit různé zboží, jako obuv, obleky, prádlo, hračky a taká párky a pivo. nej­více však byly obleženy boudy se sladkostmi. Boudy zda měli známí cukráři ze Sušice, jako Laughamer, Maršát a řada dalších, V prodeji se dostalo různých dobrot, až dětská oči procházeli. Táflička bíle kokosové čokolády za dvacetník, ke mou t velkých červených malinových bonbonů, pražené mandle, pepřovky, kterým jsme říkali "husí hovínka", perníkové srdce různých velikostí, dragouni na koni a jiné dobroty. Nechyběl ani cukrkandel, pendrek, turecky med, špalíky, to byly pestrá bonbony válosvítáno tvaru, s obou stran viditelnou květinou, dále kokošky a další cukrářská výrobky. Vedle na pultech měly levné prsteny, p횣aly a větrníky.

Je zřejmé, že my kluci, jsme se většinou na tu nádheru dívali trochu závistivýma očima. Za těch pár krejcarů, co jsme měli v kap­se, jsme toho moc nenakoupili. Naloženou okurku, ke která jsme si mohli nápít trochu láku, nejlacinější kudlu, co v krámku měli a pokud něco zbylo, tak se koupila pistolka s příslušnými zásobníky papírových kapslíků. A jak je to nyní?

V současné době chodím na Zdouňskou pout, již jenom v duchu. Ne­přetržitá šňůry aut, kde není kam se vyhnout a která pak zaplní celé prostranství kolem Zdouně, již mě nijak neláká. Na návrší se setkáme jen s jedním malým krámkem, kde dostanete stejné zboží jako v prodejně ve vsi.

Slavné poutě bývaly začátkem září na Anděla strážce v Sušici. Celá náměstí s přilehlými ulicemi bývaly plná zboží různého druhu, včetně celá cesty až k Andělíčku. To přijížděli r složit krámky obchodníci zblízka i zdaleka.

 

Zřícení zámecké věže

Chloubou hrádecká obce byl jedinečný pohled na zámeckou věž, která byla dominantou obce. Abych zjistil, jak co vlastně bylo ve skutečnosti s hodinami na zámecká věži, provedl jsme a jara roku 1975 výstup do horní části věže. Asi do dvou třetin výšky věže se vystupovalo po dřevěných schodech, další výstup do míst, kde byl zavěšen zvon a dříve osazeny hodiny na všechny čtyři strany, se prováděl po dřevěném žebříku. Na místě jsem si pak ověřil, že na věži skutečně hodiny byly a to podle zbylých součástí,

 

 

 

 

nalezených ha místě. Zůstaly tam ocelová tyče s ozubenými kuželovými koly, které otáčely hodinové ručičky u všech 4 hodin. Byly ovládány za středu věže z jednoho místa.

Unikátní záběry na fotografickou a filmovou kameru byly provedeny v hodině dvanácté. Za několik týdnů zbyly z věže jen trosky.

V pondělí 26.července 1975 v 6.15 sa zřítila hrádecká zámec věž. Trosky věže pohřbily mladé chovné jalovice, patřící JZD v Hrádku, ustájené v bývalé stáji, která dříve sloužila jako stáj pro kočárové koně. Z 25 kusů jalovic se jich zachránilo jen šest. Devatenáct kusů jalovic zůstalo pod troskami věže a bylo nutno je pak traktory z trosek vytahat a nechat je znehodnotit. Celková škoda na dobytku byla vyčíslena na 200 000 Kčs. Jen náhodou na přišli o život Matěj Kutil s manželkou čp.7,kteří ošetřovali dobytek JZD a těsně před zřícaním ze stáje odešli. Matka dvou dětí Mašková, která měla byt v novém zámku v místě navazující na věž byla v domě neštěstí na WC, který zasahoval do areálu věže. Při borcení zdi věže odběhla do chodby a tím se zachránila.

Další podrobnosti o zřícení věže jsou uvedeny v časopise Svět práce z roku 1976.

Dle vyjádření tajemníka MNV s. Barona otázka špatného stavu věže byla projednávána na řadě různých•schůzích. I několik dní před zřícením věže svolaná stavební komise konstatovala havariní stav věže. Jak se ukázalo, různá sezení, bez konkrétního opatření věži nepomohla.

Příčinou zřícení věže lze přibližně určit následovně:

a/ z neizolované žumpy protékala močůvka ze stáje pro jalovinu pod věž a narušila základy věše.

b/ věž byla z části postavena na skále a z části na zemině. Tím věž postupně sedala. Byla by to obdoba narušené staré rozhledny na Svatoboru, která byla v posledních letech před zrušením značně nakloněna.

Narušení věže zámku bylo lze sledovat asi tak 12 let před jejím sesunutím. Věž byla prasklá od shora dolů a škvíra se stále rozestupovala.

 

Zbourání starého kamenného mestu

Chránit staré památky bylo pro hrádecká obecní představitele vždy cizí.

Jak si třeba vážíme procházek po Karlově mostě v Praze a v duchu obdivujeme stavitelské umění dávných předků. Obdobně nám vši závidí starý kamenný most v Písku o více obloucích. Znám osobně i malý kamenný most s jedním obloukem v Dobřívi u Rokycan, vzorně udržovaný.

Chloubou pro nás hrádecké rodáky bylo vždy kromě zámku s věží starý kamenný most se dvěma mostními oblouky. Byl postavěn ve­ stejné době s výstavbou starého zámku, t j .kolem 1530, takže mu bylo nyní přes 400 let.

Asi rok před jeho likvidací jsem viděl pracovníky, žs kolem mostu provádějí nějaké měření, ale nevěnoval jsem tomu pozornost.

Teprve v roce 1967, když jsem přijel do Hrádku na návštěvu, žasl jsem a oněměl jsem zároveň. Starý kamenný most byl zvětší části zbourán a hned vedle něj byl postaven most železobetonový.

 

 

 

Když jsem se pak začal zajímat, kdo k tomu dal příčinu, ke zbourání starého mostu, tak teprve o něco později se mě tehdejší předseda národního výboru v Hrádku Václav Toman přiznal, že impuls k tomuto neuváženého kroku vyšel z hrádeckého MNV.

Starý kamenný most byl v seznamu památkových objektů I.kategorie. Když jsem pak na ONV v Klatovech pátral, kdo k tomu dal svolení, tak se najednou povolení ztratilo. Čili takovouto drahocennou památku nechal ONV společně s MNV v Hrádku zlikvidovat bez povolení památkového úřadu. Myslím, že k tomu přispěl i pracovník ONV v Klatovech Václav Joza z Hrádku, stavební technik.

Je mě jasné, že pro dnešní provoz po starém mostě by stav byl neudržitelný. Ale proč nový železobetonový most se nepostavil zhru­ba o 100 m dále aby navázal na rozcestí u školy a starý most aby byl ponechán jen pro pěší To at zhodnotí pro nás další pokolení.

 

Postavení vodovodu

V Hrádku nebylo v minulosti mnoho soukromých studní, V „Zářečí“

(za řekou) jsme znali studni "U Boudů", kde se voda vytahovala hákem a studni v "Sejpkách", která byla při cestě mezi "teletníkem" a "Sejpky". Tam se voda vytahovala rumpálem. Něco málo studní měli chalupy nad železničními závorami a na druhé straně vsi měli studně někteří sedláci. K nádraží byla obecni studně např. Vedle Reifeisenky a ještě někteří v nově postavených domcích. Tyto studně měly většinou přiro.zehou filtrovanou vodu říční. Také byla studně "U Vincenci" před kovárnou. Zde se Kovářík (Anky Pšajdlcjc otec) chtěl ve studni utopit, ale vytáhli jej. Bále byla studně mezi hospodou "Pod Svatoborem" a potůčkem z lesa. Studně měla roubení, že začátku byla dřevěná, pak byla pumpa železná. Do této studně spadlo dítě.

Většinou však nejen užitkovou ale i jako pitnou brali obyvatelé ze řeky. Tentokrát ovšem byla řeka ještě čistá. Pamatuji sa ještě, jak Potužák z hradu chodil do řeky pro vodu jak pro dobytek, tak i na vaření se 2 džbery zavěšenými na "šrákách" na zádech.

Svízelnější situace s pitnou vodou nastala v roce 1919, kdy v Hrádku řádil břišní tyf a asi 18 lidí, většinou mladých bylo odvezeno do Sušice do nemocnice.

částečné zlepšení situace nastalo až v roce 1932, kdy byla učiněna dohoda mezi majitelem hrádeckého panství a obcí Hrádek na zřízení dvou vodovodních odboček a to jedna pod panským mlýnem a druhá u nového zámku. Je nám dnes nepochopitelné, že tehdejší obecní radní v době na začátku tohoto století neměli pochopení proto, když majitel hrádeckého panství nabídl obci rozšíření svého vodovodu do části obce Hrádku. Návrh byl tehdy od obce zamítnut.

Obec si pak ale uvědomila nutnou potřebu řádného vodovodu pro celou obec, hledala vodu. Svoji pozornost, obrátila na obecní les zvaný "Průhon", kde voda byla, ale ani po provedeném kopání se nenašlo tolik vody, aby stačila pro celou obec, jak to vypočetl pracovník odboru zemské rady v Praze. Po velice suchém létě v roce 1929 oživla opět otázka zajištění potřeby pitné vody. Obecní

 

 

 

 

 

 

zastupitelstvo zvolilo vodovodní komisi. Předsedou byl zvolen Alois Saxl, obchodník. Komise když poznala, že vody v Průhoně nebude nikdy dostatek, navrhla tuto vodu spojit s přebytečnou vodou, která odtéká z vodojemu velkostatku z Hrudkové. Na radu právníků bylo však od této alternativy upuštěno, aby nemohl eventuelně nastat nějaký spor. Komise pak našla vodu na Svatoboru. Jednu skupinu pramenů.v lese velkostatku, druhou skupinu nedaleko tak zvané "Zíbarojc louce", patřící Antonínu Urbanovi z Odolenova. Majitel velkostatku ochotně dal vodu ze Svatoboru obci k dispozici.

Rovněž dovolil kopat v lese pro položení potrubí a vystavět vodo­jem. Rovněž s majitelem "Zíbarojc louky" byla sjednána smlouva, že veškeré potřebné práce se mohou provádět s tím, že způsobená škoda bude nahrazena. Voda v obou prameništích byla pak měřena,

Vroce 1930 byly pak prameny "V háji" a na "Zíbarojc louce“ svedeny v jeden tok a měřeny.

Zemský úřad na žádost obce poslal do Hrádku inženýra, odborníka. Ten zmařil a prohlédl prameny jak na Svatoboru, tak v Průhoně a vydal posudek, že všechny tři skupiny pramenů úplně postačí pro dalekou budoucnost obce. Doporučil, aby byl vypracován projekt pro všachny zmíněné prameny se svodem v jeden vodojem na kraji "Háje", ale aby z projektu byla postavena jen část vodovodu, zabírají prameny ze Svatoboru a pramen z Průhonu aby byl ponechán jako reserva do doby, až by Hrádek růstem obyvatelstva potřeboval více vody.

Snad z obavy velkého nákladu na zřízení vodovodu za stávající hospodářská situace, usneslo se obecní zastupitelstvo v r. 1931, aby ještě finanční komise změřila vodu, bude-li jí pro zamýšlený vodovod .dostatek. Zda-li se měření provedlo naní známo, ala jistá věc byla, že tím myšlenka zřízení vodovodu byla zatím úplně zmařena Také po nových volbách vodovodní komise zvolena nebyla.

Jak vyplývá z výše uvedeného líčení, nebyli obecní představitelé ta za celé desetiletí a to, aby pitná voda pro obec byla zajištěna.

Obrat nastal až po roce 1960, kdy pramen z Horního průhonu byl sveden do nově postavené nádrže. Do této nádrže byla pak též vytlačována voda z bývalého panského vodovodu v Hrudkové a byla rozvedena po cele obci. Rozšiřováním obce novou výstavbou včetně JZD stávající množství vody však již potřebám obce nestačilo a uvažuje se vyhledat nový zdroj vody.

Největší pohromou v dodávce pitné vody nastala v roce 1984. Agropodnik v Sušici hledal v okolí prostor, kam by mohl svážet zbytky chemikálií pro práškování polí. Zkoušel to vyjednávánírt v oblasti Horaždovic, ale tam neuspěl. V druhém případě bylo jednáno v tom smyslu, že odpady by byly vyváženy do opuštěného lomu v Hotíně. Poněvadž to bylo blízko rybníka Velká a Malá strana, rybáři se postavili proti tomu, že by tím ohrozili chov ryb. Nakonec si Agropodnik vyhledal v Hrádku prostor za Černým lesem, blízko Doubkojc skály, kde je menší opuštěný lom, kde se dříve zpracovávaly dlažební kostky. Pozemek obhospodařují státní lesy. Pozemek lomu byl oplocen a koncem r.1934 do lomu začaly navážat cisterny s odpadem. Celkem se jich tam navezlo asi 15 cisteren. Údajně tato skládka byla povolena okresním hygienikem. Co se však nestalo. Začátkem roku 1985 začala voda z vodovodu páchnout a dostávala hnědou barvu. Všechny společenské organisace v Hrádku chtěly poslat do Prahy na vyšší orgány stížnost v této zálažitosti, ale místní stranická organizace KSČ to odmítla podpořit. Po odebrání

 

vzorků vody se zjistilo větší množství jedů, takže dodávka vody byla po 3 měsících nárušení zastavena. Do Hrádku byla pak až do konce r.1985 přivážena voda ze Sušice v cisternách.

V místech za loukou "Na plzeňskej" směrem k "Janouškojc" mlejnu bylo pak vedle Kalného potoka vykopáno několik studní na kte­ré pak bylo napojení potrubí do nádrže, kam byla pak voda vytlačová­na. Čerpání vody ze studní bylo uskutečněno koncem r.1985.

Na to, zda ukládání odpadů do lomu nebude nebezpečné pro níže položený zdroj vody na Hrudkové, nemuselo být hodnocení příslušných odborníků. Myslím si, že na to stačil obyčejný selský rozum. Podlo­ží lomu bylo propustné a voda v lomu se tam nikdy neudržela.

Největší vinu na tom, že k tomuto neštěsí došlo, nesl místní národní výbor v Hrádku, zejména předseda národního výboru s.Faust, kteří odvážení odpadů do lomu nezabránili.

Víme, že za tu dobu 3 měsíců, co se pila tato závadná voda, nebude mít na zdraví lidí, především dětí v pozdější době neblahé následky? Vodovod ze Hrudkové je tím vyřazen na několik desítiletí.

 

Nářečí

Hrádek se nachází v oblasti nářečí jihozápadočeských. V mluvě jeho obyvatel se objevuje mnoho znaků společných jihozápadočeské nářéční podskupina jako celku. Kromě toho zde však můžeme najít mno­ho jevů jimiž se od sebe liší západnější část nářečí jihozápadočeských, někdy též nářečí západočeská a východnější část (nářečí jihočeská). Nářečí se zachovává většinou již jen u starší a stará generace.

Níže uvádím jen některá typická slova, která se liší od spisovného jazyka.

 

zakop vo kámen helejte se (heledte se)

hroznej kášel polívka (polívka)

ušoprtaná (unavená) křipka (chřipka)

poučet (půjčit) nemuší (nemusí)

pučovat (půjčovat) pabuza (pavéza)

roužnout (rozžehnout) mjesto (město)

do Horaždojc (oje) zapřich (zapřáhl - krávy)

pliskejř (puchýř) hot (doprava)

pína (pěna - u piva) těhý (do leva)

jahla (jehla) bej sebe (bez sebe)

cejtit (cítit) parezi (pařezy)

plíva (pleva) falář (farář)

chčestí (štěstí) japko (jablko)

děrek (dědek) vzádu (vzadu)

mlnář (mlynář) sejto (síto)

čap (čep - k vypuštění holup (holub)

rybníka) brabenec (mravenec)

kluk Bláhojc (oje) zastaf (zastav)

šolíchá (svědí) touň (tůň)

pojte (pojelte) vozejk (vozík)

koukáš hloupje (hloupě) tořt - burýna (řepa)

porát (pořád) dochtor (doktor)

hřešato (řešeto) křešně (třešně)

posajte se (posadte se) ítrnice (jaternice)

 

 

 

 

řebík (hřebík) fčala (včela)

žbánek (džbánek) sršán (sršeň)

dicki (vždycky) kořání, (kořeny stromů)

depa (kdepak) lochtat (lechtat)

nejšle (dřeváky) nejčkon (nyní

tratar (trakař) naštítrop (před snídaní)

dřeváky, nejšle ( z lipového kráče (tahá za vlasy)

dřeva) kníhara (racek)

sednice (obytná místnost) kolec (kolečko)

inda nosili modré šerki před polodnem

pudeš vokolo Brabcojc děfčata (děvčata)

pozdějc (později) vjenec (věnec)

íst se mušelo řbet (hřbet)

vobličej (obličej) počta (pošta)

vohromnej (ohromný) šráky (závory)

mndlobi (nevolno) proséci (procesí)

boret (bodejť) kudláky (boty s dřev.

břasa (vřes) spodkem)

nemuší (nemusí)

 

 

 

Pozemková reforma

Zákon o pozemkové reformě se dotkl také zdejšího velkostatku, jehož majitelem byl Bohumil Hanneberg - Spiegel s jeho manželkou Annou, rozenou hraběnkou Harrachovou.

Před parcelací skládal se velkostatek Hrádek z těchto dvorů: Hrádek, Kašovice, Mokrosuky, Lešišov, Odolenov, Drouhaveč a Velhartice. Z uvedených dvorů byla úplně státním pozemkovým úřadem zabrána a rozprodána veškerá zemědělská půda u dvorů: Mokrosuky, Lešišov, Odolenov, Drouhaveč. Dvoru v Hrádku bylo ponecháno 30 ha půdy, Kašovicům 50 ha, Velharticům 80 ha. Lesní a rybniční půda v té době nebyla zatím zabrána.

Před tím (v roce 1921 - 1322) byl proveden zákon o staropachtýřích. To jest nájemcům, kteří měli dlouhá léta nějakou půdu od velkostatku pronajatou, byla jim přiřčena do vlastnictví za průměrnou cenu 2500 Kčs za 1 ha. Takovým způsobem bylo od velkostatku odprodáno celkem 74 ha, z toho Hrádku 9 ha. Potom byla odprodána rozptýlená zemědělská půda a dále následoval příděl půdy luční podél okresní silnice ke Kašovicům po levé straně od skladiště dříví velkostatku (v hulcplacu) počínaje pro stavbu rodinných domků. Na těchto stavebních parcelách byly během následujících let vystavěny domky s popisnými čísly: 101,102,102, 104,105,103,110, celkem 7 domků.